Ekonomika

Pátá generace v čele firmy Podzimek a synové

Villa Atrium Bubeneč, novostavba nadstandardně koncipovaného bytového domu v rezidentní čtvrti

ROZHOVOR – Působit na trhu 125 let – klobouk dolů. Pojďme si stručně říct, kam se stavebnictví od roku 1886, kdy váš pradědeček Josef Podzimek získal vlastní živnostenskou koncesi, posunulo. Hovoříme s posledním Podzimkem ve vedení firmy, který je v páté generaci ředitelem společnosti Podzimek a synové, Martinem Podzimkem.

  • Kdy vaše společnost vznikla? Byl to opravdu rok 1886?

Taky jsem s tím měl problém. Řešili jsme to. Po čase, v jiné části rodiny, u architekta Petra Malínského, se objevily historické dokumenty z pozůstalosti prababičky Kateřiny. Ta byla učitelkou a měla ve všem ukrutný pořádek. Tehdy se objevil papír s žádostí pradědečka o licenci mistra zednického s datem 1896. A byli jsme u prvopočátku.

  • Je něco, co provází firmu od založení až po současnost? Společný jmenovatel?

Odpovědnost za kvalitně odvedou práci… Podnikání jsme založili na konzervativních hodnotách podnikání a dobrých mezilidských vztazích, na důvěře v kvalitní řemeslnou práci a její adekvátní ohodnocení. Je to čím dál těžší úkol. Nechceme být stodvacetiletými dinosaury, zpátečníky bránícími se vývojovým změnám, nicméně některé staré dobré ctnosti jako čestné podání ruky, jednání na rovinu, slušné mezilidské vztahy, odpovědnost a pokora k práci i životu, ty bych já osobně tuze rád udržel při životě. V dnešní době jde však mnohdy spíš o jejich resuscitaci, zejména v prostředí stavebního podnikání, které se v naší zemi změnilo tak výrazně a nedobře, že i sám sobě si připadám čím dál častěji jako naivní idealista. Něco je tady špatně a ve stařině je to vlastně koncentrát toho, co je vše ve společnosti blbě.

  • Vystudoval jste stavebnictví. Byl to osud, geny, nebo jste věřil v oživení firmy Podzimek a synové?

Nemohl jsem věřit v oživení firmy Podzimek, protože jsem o takové firmě v mládí nikdy neslyšel. Minulostí jsme se nezabývali. Tatínek byl technik a pracoval v Povodí Vltavy. Dokud mu za kopečky neutekly dvě sestry, tak tam dělal i ředitele. Ve stavebnictví jsem ale žil od malička, jezdil jsem s tátou po stavbách jezů a přehrad. Rozhodně bych to nevnímal jako přípravu na převzetí firmy. Spíše bych to vnímal jako pokračování v rodinné stavařské tradici. A studium? Poté, co jsem zjistil, že není sportovní průmyslovka, pak stavařina byla již přirozenou volbou. Bratr byl o čtyři roky starší a taky tu průmyslovku vystudoval. Šel jsem v jeho stopách.

Ale věřím, že jsme tou tradicí důvěryhodnější, necílíme k maximalizaci zisku, ale k udržení firmy a jejího jména. Jednodušší to ale není, v některých situacích za to dost platíme. Když udělá chybu firma, která může zaniknout, může si dovolit cokoliv. My, kteří máme své jméno i v názvu firmy, si chybu dovolit nemůžeme.

Vila Marie Karas v Jihlavě, rekonstrukce historicky cenné secesní vily pro soukromého investora
  • Lze zhodnotit 125 let vývoje stavebnictví?

Vývoj ve stavebnictví jde ruku v ruce s děním ve společnosti. Velký vliv mají války, krize, revoluce. Co mě ale štve nejvíc, že na stavebnictví má i extrémní vliv politika a politici. S tím souvisí i politika vzdělávání. Chybí zde naprosto koncepce. S nadsázkou dokonce říkám, že nám tu chybí něco jako „Státní plánovací komise“. To souvisí i s tím, že stavebnictví patří pod pět ministerstev a nikdo se jím vlastně komplexně ani nezabývá. Systematicky se rozvoji řemesel nikdo v tomto státě nevěnuje.

Ale zpět k vaší otázce. Největší změnu vidím v rozvoji technologií. Ale dobrý zedník, truhlář či zámečník je pořád naprosto nezbytný. Problém je, že se leckdy nevejde do norem, protože to, co některé normy požadují za přesnost, už ani ruce velmi dobrého řemeslníka nedokážou udělat. Hrát si na milimetrovou přesnost v ručně házené omítce či obkladech prostě nemá smysl. Dnes jsme za řemeslo spíš trestáni. Nejsem proti kontrole kvality a požadavkům na kvalitní řemeslo, naopak, zatím ale stavbu strojem nepostavíme. Bojím se, že doba, kdy budou na stavbách automaty a roboti, se velmi přiblížila. Zatím ještě špičkoví řemeslníci jsou, ale je jich žalostně málo a jsou tak drazí, že se těžko vejdou do rozpočtů. Nezbývá než s maximální snahou přesvědčovat investory, že za minimální peníze se kvalitní stavba udělat nedá. A já chci dělat kvalitní stavby, které stárnou a pořád jsou hezké a vy se na ně můžete i po letech dívat s radostí.

Vždy jsem tvrdil, že nemohu zaplatit svým lidem tolik, kolik by chtěli. Před pěti roky jsem si tuto svou větu modifikoval a nyní říkám, že nejsem schopen jim zaplatit tolik, kolik by si zasloužili. Výsledkem je, že se cítí ve srovnání s jinými obory podhodnocení. Jsem ale limitován cenou stavby. A ta naše hra na nejnižší cenu je smrtící. Tvrdím, že nejnižší cena je ta, kde někdo udělal největší chybu. A pak se najdou lidi, kteří ji vyhlásí jako jedinou správnou. Pak se hledá, komu se ty peníze nedají anebo, kde se získají. U investorů to nejde, a nakonec se skončí u řemeslníků, kteří neumí tak zručně papírovat. Tím spolehlivě odradíme i poslední zbytek řemeslníků a jejich děti již na řemeslo ani nepůjdou.

  • Říká se, že nikdy nelze vstoupit do stejné řeky. Jak to bylo, když jste se začátkem 90. let objevili v Třešti?

Návrat nebyl vůbec lehký, vraceli jsme se někam, kde už jsme několik desítek let nebyli. Nikoho jsme neznali. A víte, jak to chodí, každý je někoho soused, každý má spolužáky, kamarády ze sportu či Pionýra. Všichni se znali navzájem. A my ne, my se vraceli jako nepopsaný list papíru. My jsme to neřešili, ale bylo dost těch, kteří ten papír chtěli zmuchlat a hodit nazpátek. Nakonec jsme však našli většinou mladé spolupracovníky a s těmi to táhneme doteď.

Původně jsme mysleli, že ponecháme ve funkci tehdejšího ředitele Okresního stavebního podniku, ale ukázalo se, že to nejde. Navíc bratr se tehdy vrátil z Ameriky, kde získával zkušenosti, domů a řekl, že do toho jde, a táta to akceptoval. Věci se daly do pohybu, tehdejší management si založil vlastní firmu, kam přetáhnul řadu svých spolupracovníků. Za dva roky tato uměle vzniklá konkurence zkrachovala. Pro nás to mělo velice příjemný dopad, protože se ukázalo, kdo je kdo, a navíc se narušily vazby, o kterých jsem již hovořil.

Bratr vedl firmu velmi dobře a přitáhnul do ní mnoho mladých lidí. A protože u nás je zvykem řešit majetek ještě za života, začal táta předávat majetek nám. Pak se bohužel v roce 2007 stala tragická nehoda, bratr zahynul v Alpách na sjezdovce a já jsem asi během tří dnů převzal veškeré řízení. Moc se mi nechtělo opustit truhlárnu, kterou jsem řídil, protože dřevo je moje velká láska, ale věděl jsem, že musím, že žádná jiná možnost není. Možná i díky té rychlosti změny proběhly vlastně bez větších problémů. A musím říct, že nejen ve firmě, ale i kolem nás byla spousta lidí, kteří nám pomohli. I mezi konkurenty. Učit jsem se musel všechno za pochodu, protože obchod mě moc nebavil, neznal jsem investory. Když to řeknu s nadhledem, když vedl firmu brácha, tak on nosil do firmy peníze a já jsem je utrácel. Dneska je musím přinést já, a musím říct, že je to o něco těžší.

ZŠ Charlotte Masarykové ve Velké Chuchli, přístavba budovy
  • Co se změnilo od doby, kdy jste firmu přebíral?

Spousta věcí a bohužel k horšímu. Záhy po mém převzetí stavební firmy udeřila hospodářská krize 2008, nikdo z nás na to nebyl připraven, a bohužel stavebnictví schytalo ten největší nápor. Druhá rovina, která se stále mění a opět k horšímu je atmosféra v oboru – potažmo ve společnosti, obchodní podmínky, smluvní vztahy, etika podnikání. Tady si krizi vytváříme sami. Stavebnictví se stává nepropustnou džunglí, kde vládne právo silnějšího, ne nejlepšího, ne nejmorálnějšího, jen toho, kdo má nejsilnější žaludek a pozici.

Nejlepší stavba je ta, kde všichni táhnou za jeden provaz. Dnes se zaměstnáváme navzájem. Investor najme několik techniků, kteří nás mají kontrolovat a my máme několik techniků, jejichž úkolem je tomu vzdorovat. Energie nejde jedním směrem, ale jde proti sobě. Stojí to víc peněz, víc nervů a kdo to neumí, nepřežije. Výrazné změny doznala i motivace lidí. Dřív bylo hlavní motivací uspět v zaměstnání, ale dnes se tato pozornost přesouvá do mimopracovních aktivit, osobního života, ke koníčkům… Neříkám, že je to špatně, ale ptal jste se na to, co se změnilo.

  • Kde vidíte firmu, až budete slavit 135. výročí?

Takhle daleko se nedívám. Přežít deset let v oboru, který je tak komplikovaný, vyrovnat se všemi krizemi, a navíc být lepší než ti druzí. My se o to budeme i nadále pokoušet. Již nyní se výrazně zabýváme robotizací ve stavebnictví. Do staveb se výrazněji zapojí stroje, mechanizace, 3D tisk i robotizace. Očekávám návrat k prefabrikaci ať již staveb ze dřeva či betonu. Již nyní máme v Třešti 3D tiskárnu a tiskneme menší domek. Je s tím stále ale hodně problémů, které musíme vyřešit.

Lidská práce bude stále častěji nahrazována mechanizací a automaty. Nyní to zní možná příliš odvážně, ale vývoj a problémy, se kterými se obor potýká, jsou toho jasným důkazem. Věřím, že naše firma zvládne i tento vývojový úsek.

Digitalizace stavebnictví je zcela nevyhnutelná. Začali jsme s ní v době, kdy tady ještě nikdo nic neslyšel o Stavebnictví 4.0. Náš produkt je na rozdíl od strojírenství mnohem složitější, a navíc se většinou neopakuje. Občas slyším od investora: Já chci takový mercedes. Již se ale neuvědomí, že za ty peníze, které platí, nelze vyrobit jeden mercedes. I vývoj v automobilce stojí miliardy korun a pak se daný model vyrábí v obrovských sériích. To ve stavebnictví nefunguje. Co bychom ale mohli, je zdokonalit předávání informací, zlepšit projektovou činnost a vsadit na digitalizaci.

Mám syna, který letos dodělal Stavební fakultu ČVUT a pro něj například BIM je mnohem smysluplnějším slovem, než pro mou generaci. To ale bude možná již šestá generace ve společnosti Podzimek a synové.

Rekonstrukce Malostranské besedy, od které uplynulo vloni deset let. Je jednou z nejvýznamnějších rekonstrukcí, které firma prováděla jak z hlediska stáří a významu budovy, tak i z hlediska rozsahu rekonstrukce, v rámci níž byly na střechu navráceny věže
  • Jste znám svým názorem na koronavirus…

Sám jsem jej prodělal a ten průběh nebyl vůbec jednoduchý. Získal jsem mnoho protilátek, které si pravidelně nechávám měřit. S tímto virem se musíme naučit žít. Bohužel, místo abych řešil stavby, řeším, kdo má být doma a kdo ne a jak zabezpečit chod firmy.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na to, co kdysi o chřipce napsal Karel Čapek: „Jakmile poznáte, že vám je tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší. Když už marodíte, vezměte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angíně, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád. Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu.“

Zaměňte jména nemocí a vlastně to sedí. Mimochodem, Čapek to napsal v roce 1931, deset let po španělské chřipce, která zabila miliony lidí. Stavebnictví ale během této pandemie mělo tu výhodu, že nás nikdo nezavřel. To bychom asi nepřežili.

  • Proočkovanost stoupá. Tak snad bude líp… Vraťme se ke stavebnictví. Co vás štve?

Obecný stav českého stavebnictví. Nejsou lidi, nejsou řemeslníci ani technici, ale o tom jsem již mluvil. V ČR je zcela běžné, že po volbách se mění pohled i na rozpracované a již rozhodnuté projekty. A při délce stavebního řízení, kterou tu máme, je to velký problém. Za jedno volební období se těžko projekt vymyslí, schválí i postaví. Zvlášť když na radnicích chybějí lidé, kteří dokážou projekty připravit nebo i jen schválit.

Ale má to řešení: Změnu pravidel, uvedení do praxe nového stavebního zákona, lidský pohled na stavební řízení a na veřejné zakázky. Současná praxe je taková, že přesvědčuji své vlastní lidi, aby stavěli, ačkoliv není vše smluvně dořešeno. Projekty nejsou připraveny do detailu, na stavbě vás leckdy řada věcí překvapí a v projektech se dělají změny. A byrokratický aparát není schopen je projednat a schválit a není ani ochoten prodloužit termíny. Navíc v případě dotačních titulů je jakékoliv zpoždění problém. Takže abychom to stihli, riskuju jméno a existenci firmy a stavím, ačkoliv ještě nemám vše definitivně posvěceno tak, jak předpokládá smlouva. Samozřejmě je to nepříjemné a leckdy se vystavujeme nepřiměřenému riziku, ale stavět chceme a musíme. Zvažujeme tak stále, jaké riziko je ještě přijatelné.

Ceny vstupů rostou neskutečnou rychlostí. Procento ziskovosti stavebních firem je tak nízké, že pro finančníky se musíme jevit jako šílenci. Pokud si někteří investoři myslí, že když nás potrestají třemi procenty, že nám sníží zisk, tak to není. Tím nám veškerý zisk vezmou. Navíc, pokud existuje pozastávka třeba na pět let, tak na něj tak dlouho musíme čekat. Můžeme se pouze modlit, aby tu dobu přežil i investor.

Novostavba výukového centra Vysoké školy polytechnické v Jihlavě a její napojení na stávající historický objekt školy
  • Statistiky hovoří o tom, že stavebnictví opět roste…

To jsou kouzla statistiky. Taky nízká srovnávací základna. Ceny prací se zvedly o třetinu za tři roky, s tím žádný developer nemůže pracovat. Já mám ve firmě ročně nárůst mezd kolem deseti procent. O cenách stavebních materiálů raději nebudu hovořit. Ty se úplně vymkly kontrole. Marže se nezměnily, jsme na hraně. Veškeré jistoty padly.

A výsledkem je spíše skutečnost, že letíme z kopce. Rosteme ve finančních objemech výstavby, ale nárůst nákladů je více než dvojnásobný. Takže dle mého názoru objem stavební výroby klesl. A za růstem cen není jen růst cen vstupů, jsou za tím i průtahy v řízení. Jestliže developer musí do ceny promítnout, že řízení netrvá rok, dva nebo tři, ale osm a víc a že celou tu dobu musí platit aparát, právníky, inženýry, znalce, úroky, pak ceny staveb rostou a nedivím se, že metr čtvereční bytu se v Praze vyšplhal nad sto tisíc korun. Nejsme v pohodě, jsme v problému. Nejsou řemeslníci, nejsou firmy a modlíme se, aby nám vůbec někdo práci nacenil. Jsme na začátku další krize.

  • Veřejný sektor se rozhodl z krize proinvestovat. Zvládne na to stavebnictví reagovat?

Nezvládne. Někdo nám musí pomoct. Ale kdo? Stavebnictví zaměstnává na tři sta padesát tisíc lidí a dalších tři sta padesát tisíc lidí na sebe nabalujeme. To je desetina práceschopného obyvatelstva. A máme jen jeden z asi čtyřiceti odborů na ministerstvu, žádného ministra, žádného náměstka ministra a už ani ne ředitele odboru. Jednotlivosti řešíme minimálně se čtyřmi pěti ministerstvy. Společnost si neuvědomuje, že problém stavařů je problémem nás všech. Až si to uvědomí, snad se najde někdo, kdo začne jednotlivé problémy postupně řešit. Musíme změnit pohled na stavaře, změnit školství, pustit na trh práce i zahraniční pracovníky, zvýšit prestiž vyučených řemeslníků. Je toho mnoho. Ale potrvá to strašně dlouho, setrvačnost bude obrovská.

  • Říká se, že pesimista je dobře informovaný optimista. Platí to i ve vašem případě?

Já nechci působit, že si stěžuji, ale trochu se bojím, že o tom, kde se stavebnictví nachází, málo mluvíme. Že bychom si to měli otevřeně přiznat. Protože sami to nevyřešíme, opravdu potřebujeme pomoct. Radost mi dělá řada věcí. Každá dokončená stavba. Dokončili jsme bytové projekty v Novém Městě, které dopadly velice dobře. Dodělali jsme pro pana Bernarda návštěvnické centrum a rozhlednu, která se moc povedla. Dokončujeme halu pro spediční společnost GSL. Stavíme v Jihlavě krajský úřad ve spolupráci s dalšími firmami. V Třešti dokončujeme rekonstrukci zámku. Dělá mi radost každá stavba, na každou se těším. Jen si jich užiji méně, než bych chtěl, protože řeším problémy, které by být nemusely. Ale vlastně i ty problémy řeším rád, protože když je se spolupracovníky vyřešíme, zase něco postavíme. A po kolaudaci, přes všechny problémy, nás obvykle chválí. Takže radost mám hlavně ze spolupráce, která vede ke krásné a užitečné stavbě.

Rekonstrukce zanedbaného objektu vily v majetku města Roztoky, ve které vznikla nově mateřská škola a komunitní centrum
Seskupení firem Podzimek
Společnost Podzimek a synové s.r.o. podnikající ve stavebnictví je vlajkovou lodí uskupení, jehož součástí jsou však i strojírenská, dřevozpracující a obchodní firma.
V centru obchodních a realizačních aktivit se nacházejí dva regiony, kde má firma své zastoupení – Praha a Kraj Vysočina, v jehož srdci, v městě Třešti, se nachází tradiční sídlo firmy.

Portfolio: Spektrum dodávaných staveb zahrnuje soukromé, občanské, průmyslové a inženýrské stavby dodávané na klíč.

Uskupení Podzimek je aktuálně tvořeno firmami:
Podzimek a synové s.r.o. – generální dodavatel občanských, veřejných a průmyslových staveb.
Strojírny Podzimek, s.r.o. – výroba a montáž technologických linek, ocelových konstrukcí, dopravníků atd.
Dřevovýroba Podzimek s.r.o. – výrobce masivních dřevěných podlah, oken a dveří, zpracovatel umělého kamene.
Polytrade CE s.r.o. – výhradní dovozce a distributor umělého kamene HIMACS® pro střední Evropu.

Jiří Kilinger

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*