Ekonomika

Šéf Strabagu Novák: Nechceme jít pouze po vyšlapaných cestách

I/16 Slaný – Velvary, obchvat

Věřím, že české stavebnictví se ze současné situace prostaví, říká Ondřej Novák, předseda představenstva STRABAG a.s. Budoucnost odvětví však podle něj ohrožuje dlouhodobý nedostatek kvalifikovaných pracovníků a nezájem mladých lidí o techniku a řemeslo. Stavebnictví jim přitom má co nabídnout.

S jakou vizí jste do vedení STRABAG a.s. přišel?

Mým cílem bylo od začátku plynule navázat na to, co STRABAG za více než 25 let působení na českém trhu dokázal. Naší tradičně silnou stránkou je, že svou činností pokrýváme většinu stavebních oborů, realizujeme zakázky všech velikostí a máme silná regionální zastoupení po celém území republiky. Právě tyto faktory nám pomohly zvládnout krizové období, kdy byla z rozhodnutí ministra dopravy Víta Bárty zastavena projektová příprava infrastrukturních projektů a několik let se v důsledku toho nezahájila prakticky žádná velká dopravní stavba.

Chceme proto zůstat silní v oborech, kde tradičně působíme, tedy zejména v oblasti silniční výstavby. Rozvíjet a posilovat budeme také všechny ostatní profese, které umíme a v nichž jsme na českém trhu činní. A co především – kromě již prošlapaných cest se vydáváme po cestách nových. Portfolio služeb jsme tak rozšířili o tunelové stavby a speciální zakládání, což jsou obory, v nichž patří koncern STRABAG v zahraničí ke špičce, ale na českém trhu tomu tak dosud nebylo. To jsme se nyní rozhodli změnit.

Pokud srovnáte aktuální stav českého železničního a silničního stavitelství, co vnímáte jako největší rozdíl?

Oba tyto obory stojí především na realizaci veřejných zakázek, kde je základním hodnotícím kritériem v soutěži nejnižší cenová nabídka. Na železnici je ovšem obecně mnohem lepší stav přípravy staveb. Nevzpomínám si, že by Správa železnic nebyla schopna prostavět peníze určené na výstavbu. Na silnicích je to s připraveností staveb horší, neboť jsou zde mnohem větší problémy s vykupováním pozemků a s připomínkami všech účastníků stavebního řízení. I proto je tak při výstavbě silnic pro investory mnohdy těžké uskutečnit plánované projekty Ondřej Novák: Každému, kdo má recept na to, jak by se na stavbách mělo pracovat, nabízím, ať si nazuje holínky a promění slova v činy. Zapálení a pracovití lidé u nás mají dveře vždy otevřené a možnosti pracovního uplatnění jsou opravdu široké. v předpokládaných termínech a realizace řady uvažovaných staveb se odkládá.

Železniční stavitelství je obor, který vyžaduje specifické odborné znalosti a speciální strojní vybavení, které představuje obrovské investiční náklady. V silničním stavitelství – zejména pokud se bavíme o pokládce asfaltových vozovek – naopak můžete začít i s relativně nízkým vstupním kapitálem, o to početnější je ovšem konkurence.

Enterprise Office Center, Praha

Jak vidíte, i ve světle současné pandemie, perspektivy českého stavebnictví?

Soukromé firmy momentálně velmi zvažují a přehodnocují plánované projekty. Na trhu pozemního stavitelství, které ve větší míře stojí na soukromých investicích, tedy nepochybně můžeme očekávat určité ochlazení. Pro stavebnictví bude klíčové, aby se zároveň zásadně nezredukovaly veřejné investice, které mají potenciál ho udržet v této nejisté době nad vodou. Zde je zatím bohužel cítit určitá opatrnost na úrovni krajů a obcí.

Lze očekávat, že v důsledku pandemie přitvrdí ve stavebnictví konkurenční boj?

Pokud máte na mysli tlak na cenu, tak to úplně nepředpokládám, protože konkurence je v tomto směru již nyní velmi tvrdá. Realizované marže jsou ve stavebnictví výrazně nižší než v jakémkoliv jiném odvětví ekonomiky. Pokud uvážíte, že se tu průměrně pracuje s marží 3–5 %, nelze si již dost dobře představit další snižování cen. Nabízet ceny pod náklady nebudeme, protože to je sebevražedná cesta. Myslím, že většina lidí v branži chápe, že ačkoliv jsme konkurenti, jsme také na jedné lodi. Tou lodí je stavebnictví a cílem posádky by mělo být, aby se nepotopila a ekonomicky složitým obdobím proplula. Chtěl bych věřit, že to tak cítíme všichni, byť mám někdy určité pochybnosti…

Naši firemní strategii konkurenceschopnosti stavíme na odbornosti a kvalitě realizačních týmů a na uplatňování inovativních přístupů. V rámci veřejných zakázek zatím není pro inovace a alternativní řešení mnoho prostoru, ale soukromí investoři tento přístup oceňují a věřím, že i v oblasti veřejného sektoru se blýská na lepší časy. Nakonec i pandemie nám ukázala, že některé tradiční pracovní postupy je třeba změnit, abychom mohli i přes překážky pokračovat v práci. První krok k digitalizaci stavebnictví tak máme vlastně za sebou a nyní nás čekají kroky další.

Modernizace dálnice D1, Velký Beranov – Měřín

Vláda tvrdí, že se ze současné krize proinvestuje. Je reálné utratit ve stavebnictví všechny prostředky za situace, kdy chybí lidé a připravit stavbu je běh na dlouhou trať?

Jsem od začátku optimista a upřímně věřím, že se z aktuální situace opravdu prostavíme. Pokud tedy vláda avizuje, že investice do dopravní infrastruktury budou patřit mezi rozpočtové priority, lze to jen podpořit. Kapacity bych v této souvislosti za problém nepovažoval, bolavou patou infrastrukturních staveb je ovšem jejich (ne)připravenost. Přípravná fáze jakéhokoliv projektu u nás musí zpravidla překonat tolik překážek, že se z ní stává doslova nekonečný příběh.

Jako občan samozřejmě také doufám, že se bude investovat smysluplně a do reálných projektů. Na rozdíl od Německa, kde jsou prioritní stavby určeny na 10 let dopředu, je u nás definování priorit stále do značné míry více politickou nežli odbornou otázkou. Naším cílem by mělo být stavět díla, která budou sloužit a budou přispívat ke zvyšování životního standardu a konkurenceschopnosti země. Větší smysl tak například vidím v investicích do údržby mostů, které jsou v havarijním stavu, nežli do studií na přípravu vysokorychlostní železnice, kde jsou možnosti realizace naprosto mizivé. Stačí se jen podívat, jak dlouho se stát marně snaží prosadit trasu středočeské části dálnice D3. A nyní si představte, že se o totéž budeme pokoušet v případě nové trati pro vysokorychlostní železnici. I zde nastane martyrium s výkupem pozemků, dohady s ekologickými iniciativami a nutnost připravit nové normy. Když k tomu uvážím velikost naší země a smysluplné množství zastávek na vysokorychlostní trati, aby se vlak vůbec stihl rozjet, říkám si, že by bylo rozumnější udržovat stávající tratě jako řádní hospodáři a postupně upravovat vhodné úseky na traťovou rychlost 200 km/h i vyšší.

Součástí realizačního týmu jsou i firmy, které na projektu spolupracují v rámci dodavatelských či partnerských vztahů. Promítla se pandemie do dodávek materiálů či subdodavatelských vztahů?

Pandemii zatím nemáme úplně za sebou, a tak je asi předčasné to hodnotit, ale na jaře jsme dokázali udržet všechny stavby v chodu a žádné zásadní problémy nenastaly ani z hlediska dodržení smluvních termínů realizace staveb. Subdodavatele máme většinou prověřené a je na ně spolehnutí. V krizových chvílích to oceníte nejvíce. Bez větších potíží jsme se tak nakonec jak my, tak i naši partneři, dokázali vyrovnat s tím, že nám za hranicemi uvízli pracovníci nebo se zdržely dodávky některých materiálů ze zahraničí.

Bez ohledu na to, zda se potýkáme s pandemií či jinými překážkami, je v rámci spolupráce s externími partnery podstatné to, zda máte společný cíl a můžete si důvěřovat; zda chcete problémy řešit nebo je vyvolávat. Pokud si partnera pro spolupráci vyberete špatně, věnujete většinu energie nikoli stavební realizaci zakázky, ale řešení sporů. A toto platí nejen ve vztazích zhotovitel – investor, ale také mezi obchodními partnery ve sdruženích.

Most Štětí – rekonstrukce

Co je největším problémem tuzemského stavebnictví? Máte i řešení?

Největší problém stavebnictví je, že mu každý rozumí. Skoro každý si totiž doma něco postavil nebo opravil, a tak má jasno, co všechno je na stavbách špatně a jak by se to mělo dělat lépe. Je to paradox. Stačí si přečíst pár diskusí na internetu a vidíte, že kolem nás jsou stovky nevyužitých stavbařských talentů, a přitom se stavebnictví dlouhodobě potýká s nedostatkem lidí.

A jestli mám na tento problém řešení? Ano. Každému, kdo má recept na to, jak by se na stavbách mělo pracovat, nabízím, ať si nazuje holínky a promění slova v činy. Zapálení a pracovití lidé u nás mají dveře vždy otevřené a možnosti pracovního uplatnění jsou opravdu široké.

Nedostatek kvalifikovaných pracovníků je opravdu problém. V krizovém období po roce 2008 na 50 000 lidí stavebnictví opustilo a našlo si práci v jiných odvětvích. Technické obory si dlouhodobě volí méně studentů, než by praxe potřebovala, a naprosto katastrofální je situace na učilištích. Zedníci, tesaři nebo strojníci stavebních strojů nejsou zkrátka k mání. Do praxe se nehrnou ani ti, kteří se v příslušném oboru vyučí. Naši předci říkali, že řemeslo má zlaté dno. Platí to i dnes, ale mnoho lidí se nechá zlákat vidinou zdánlivě jednodušší a pohodlnější cesty – za volantem kamionu nebo u výrobního pásu.

Ano, je pravdou, že pokud se po vyučení vydají za svým řemeslem, budou si možná zpočátku vydělávat méně než jako řidiči. Ale jakmile získají zkušenosti, mohou dále růst a ve své profesi tak získávat na ceně. A v prostředí velké firmy, jakou jsme my, se mohou spolehnout i na zázemí silného týmu, stabilitu a možnosti dalšího rozvoje a postupu.

Máte vlastní učně?

Vlastní učiliště představuje právně, organizačně i investičně velmi náročný projekt. My bychom velmi uvítali, kdyby legislativa umožnila firmám rozjet vlastní duální systém, kdy by se učeň tak jako dříve učil řemeslu a zároveň poznával stavební praxi přímo ve firmě. Uvítali bychom podporu státu, která by mohla mít podobu např. daňových úlev, jež by pomohly firmám zmírnit finanční zátěž. Užší provázání učňovského školství s praxí každopádně dává smysl a koncernové zkušenosti našich kolegů v Rakousku a Německu to jen potvrzují. Myslím, že by duální systém mohl také napomoci zvýšit atraktivitu učňovských oborů, jež mají nyní problém přilákat motivované uchazeče.

Kotelna Park II, Praha

Stavebnictví vždy platilo za konzervativní obor. Cítíte to i dnes?

Pro mě je to hlavně velmi kreativní práce, která je krásná tím, že vidíte její smysl a v každé stavbě skutečně necháte kousek sebe. A stavebnictví určitě konzervativní není. Konzervativní mohou být jen někteří lidé, kteří v něm působí. Pokrok, který se ve stavebnictví odehrává jak na poli digitalizace, tak třeba ve vývoji nových stavebních materiálů, je nepřehlédnutelný. Neumíme sice vytisknout novou dálnici nebo železnici na 3D tiskárně a na stavbách je stále potřeba lidská ruka, ale nové technologie a moderní strojní vybavení naši práci velmi zásadně proměňují.

Digitální technologie přímo na stavbě využíváme stále více a jejich přínos je evidentní. V případě BIM je nicméně klíčové, aby se v českém prostředí sjednotily standardy a nástroje 5D modelování začaly být využívány ve všech fázích života stavebního díla, tj. od projektu přes realizaci až po údržbu. Teprve pak bude mít BIM skutečný smysl a přínos. Z praktického hlediska by také bylo efektivnější, kdybychom upustili od akademických debat nad specificky českým řešením a převzali funkční modely ze zahraničí.

V oblasti vývoje a inovací jsou velkým tématem nové materiály. A nejde jen o vývoj hi-tech materiálů se skvělými vlastnostmi. Naděje vkládáme i do recyklace, která by mohla pomoci vyřešit problém, kterému budeme brzy čelit, totiž nedostatku přírodního kameniva. Že by se někde v Česku otevřel nový kamenolom, je naprosto nereálná představa a zásoby v lomech, které jsou dosud v provozu, se dříve či později dotěží. Pokud i pak chceme cenovou hladinu staveb udržet na rozumné úrovni, bude třeba mít k dispozici vhodnou alternativu.

Jiří Kučera

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*