Technologie

Dřevo, hliník a beton na stanici lanovky

Nová stanice lanové dráhy, která nahradila původní úzkorozchodnou železniční trať Rigi Scheidegg, je úžasným příkladem, jak může soudobá architektura zapadnout do krásné švýcarské krajiny. Hlavní budova je kombinací několika materiálů: dřeva, hliníku a betonu a působí jako diamant, precizně vsazený do malebné obce Goldau. O dokonalost celé stavby se zasloužila zejména falcovaná krytina – čtvercové střešní šablony, které opticky působí, jako kdyby byly vyrobené z kůže.

Nevyčnívat a zapadnout

„Úkol pro obnovení trati Rigi Scheidegg byl jednoduchý i složitý zároveň. Všechno musí být originální a nové, ale přesto musí dokonale zapadnout do okolní krajiny. Mělo se jednat o stavbu, která sice bude na pohled zcela jedinečná a moderní, ale která bude zároveň působit dojmem, jako by byla součástí krajiny odjakživa,“ vypráví architektka Brigitte Wullschlegrová o nelehkém úkolu. Důležité bylo, jak budou stanice vypadat při pohledu zvenčí.

„Jaký bude obal, kterým celou stanici zahalíme,“ byla pro Wullschlegrovou vůbec první otázka, jakou si hned v úvodu musela položit. Osobitý design nakonec nebylo až tak složité navrhnout a vytvořit, daleko zásadnější roli měl ale sehrát použitý materiál. Jako optimální volba se ukázala kombinace přírodního dřeva, elegantního hliníku a pevného betonu. Správní radu předložený návrh i kombinace materiálů jednoznačně nadchly a tím se potvrdilo, že cesta, jíž se Wullschlegrová se svým týmem rozhodla jít, je ta pravá.

Dům z kůže

„Do našeho konceptu zapadla hliníková krytina takzvaně doslova a do písmene. Jednotlivé čtvercové PREFA šablony připomínají šupiny a celkově pak plášť budovy působí dojmem, jako kdyby byl z kůže,“ vypráví Wullschlegrová. Nespornou předností těchto šablon je, že umožňují použít stejný materiál jak na pokrytí střechy, tak i na fasádu. Přechod mezi dřevěnými částmi a falcovanou krytinou bylo možné udělat s naprostou přesností, a navíc bez zbytečných komplikací.

„Výsledný efekt je velmi přirozený, až samozřejmý a o to nám vlastně celou dobu šlo,“ libuje si Wullschlegrová. „Řada lidí se mě na tento projekt ptá a já jsem pyšná, že reakce místních jsou velmi pozitivní. Líbí se jim, že nezničil ráz místní krajiny a že do ní naopak přirozeně zapadl. Navíc se z objektu stal i oblíbený výletní cíl, což nás samozřejmě těší dvojnásob.“

Poctivé řemeslo

Historie klempířství Antona Ulricha v Arth am See sahá až do roku 1810, a až do 40. let minulého století se firma zabývala převážně zpracováním mědi. Dnes už je portfolio služeb daleko širší a zahrnuje kromě klempířských prací také izolace plochých střech nebo hromosvodů. Pro současného nositele klempířské tradice, Tonyho Ulricha, je jeho práce zároveň i velkým koníčkem a o projektech, na nichž pracuje, hovoří vždy s nadšením. „Jsem rád, že při své práci můžu být venku, na čerstvém vzduchu. A když je špatné počasí, tak se pro změnu uklidím do kanceláře,“ vypráví s úsměvem.

Tony Ulrich se narodil o rovných 200 let později než zakladatel podniku Josef Leonhard Ulrich a představuje už osmou generaci, která drží rodinnou podnikatelskou tradici. Na jeho bedrech tak leží velká míra odpovědnosti, aby rodinnou prestiž udržel i nadále.

A není to malý závazek: vždyť bývalá kovárna mědi byla známá v širokém okolí a v roce 1883 se firma účastnila jako vystavovatel dokonce i pařížské světové výstavy. Během realizace údolní a horní stanice Rigi Scheidegg spolupracoval Tony jen s jedním kolegou, a přesto dokázali práci dokončit za pouhý měsíc. „Během stavby se Rigi stalo naším domovem. Byl to velký zážitek, na který hned tak nezapomenu,“ vypráví sympatický klempíř, jemuž se práce na sluníčku vždy postará o krásné opálení.

Slovo architekty
Architektka Brigitte Wullschlegrová byla už od raného dětství velmi tvořivá. Když ještě chodila do školy, patřila k jejím nejoblíbenějším předmětům matematika. „Libí se mi kombinovat tvořivou činnost s technikou,“ upřesňuje Wullschlegrová, která si dokonce v mládí sama vyvolávala černobílé fotografie v domácím ateliéru. Za své životní poslání považuje hledat vždy funkční řešení problému a následně toto řešení kreativně uvést v život.

Po složení maturity nastoupila studium na Spolkové vysoké technické škole v Curychu, bohužel ale svou dráhu nezačínala v úplně jednoduché době. Na konci 90. let totiž bylo pro švýcarské architekty v jejich zemi relativně malé uplatnění, byla vysoká konkurence a řada kvalifikovaných architektů proto zkoušela své štěstí v zahraničí. Právě, když Wullschlegrová zvažovala své pracovní perspektivy, dozvěděla se o tom, že je v jejím kantonu vypsána architektonická soutěž. S myšlenkou, že by bylo dobré se soutěže zúčastnit, ostatně Wullschlegrovou oslovil i její kolega a pozdější profesní partner. Snad to bylo šťastné dílo osudu, že tito dva mladí a nadějní architekti výběrové řízení vyhráli, což je motivovalo k tomu, aby si založili své vlastní architektonické studio, které od té doby zaznamenalo pořádný rozmach.

„Zčásti to byla náhoda a svou roli určitě sehrál i ten pověstný kousíček štěstí,“ dodává při zpětném pohledu architektka. Dnes je spektrum zakázek, na nichž kancelář pracuje, velmi široké a zahrnuje různorodé projekty: od privátních zakázek pro přátele až po veřejně prospěšné stavby či třeba jen kancelářské budovy. Architektka Wullschlegrová se i se svým obchodním partnerem ráda účastní veřejných zakázek a soutěží, protože ji to velmi baví.

-jik-

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*