Zajímavé stavby

Objekt koksové baterie rozšířil kulturní památku

Národní kulturní památka Důl Hlubina a Vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren

V Národní kulturní památce „Důl Hlubina a Vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren“ byl zpřístupněn další objekt – koksové baterie. První část areálu bývalých železáren byla po první etapě konverze zpřístupněna v roce 2012, od té doby se postupně rozsah zpřístupnění rozšiřuje. V květnu 2019 byly pro prohlídkovou trasu zpřístupněny koksové baterie. Jednalo se o další důležitý počin v rámci konverze a revitalizace celého bývalého technologického areálu, dnes známého jako Dolní oblast Vítkovice (DOV), který je třetí nejnavštěvovanější památkou v ČR.

Už ze samotného názvu Národní kulturní památky „Důl Hlubina a Vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren“ je patrné, že páteří celého jedinečného bývalého technologického areálu, vyrábějícího surové železo, je základní technologický tok uhlí–koks–železo, který byl ve Vítkovicích vybudován na jedné ucelené lokalitě.

To v celosvětovém měřítku areálů zaměřených na výrobu surového železa nemá po stránce technologické ucelenosti obdoby. Výroba koksu byla ve Vítkovicích od počátku nedílnou součástí promyšleného budování technologických celků podílejících na výrobě surového železa. V následném krátkém pohledu do historie jsou popsány základní historické milníky, na jejichž základě stojí i současnost.

Hasicí vůz

Od založení železáren

Historie celé dnešní Národní kulturní památky začala spolu s nastupující průmyslovou revolucí v celé habsburské monarchii před 191 lety, v roce 1828. V té době zakládá arcibiskup Rudolf Jan „Rudolfovu huť“ v obci Vítkovice.

Místo bylo vybráno s ohledem na bohaté zásoby ostravského černého uhlí, blízkost řeky Ostravice a přítomnost nerostného bohatství v podobě železných rud v nedalekých Beskydech. Nedostatek kapitálu a nechuť císařské rodiny po smrti Rudolfa Jana v roce 1831 pokračovat v podnikání vyústila v pronájem huti Salomonu M. Rothschildovi.

Vstup kapitálově silného podnikatele se rychle projevil na rozvoji huti. Dlouhodobě rozestavěná první koksová pec, která nahradila přímé neefektivní koksování v milířích, byla dostavěna během jednoho roku, následně byla uvedena do provozu v roce 1836 první vysoká pec na koks. V roce 1852 byl v blízkosti huti založen důl Hlubina. Tím na jednom místě vzniká ucelený technologický soubor spočívající v těžbě uhlí, výrobě koksu a výrobě surového železa.

V roce 1873 přichází na post generálního ředitele nejvýraznější osobnost v celé historii železáren – Paul Kupelwieser. Jeho působení v letech 1873–1893 znamenalo přelom v rozvoji celé oblasti. Nový generální ředitel přeměnil Vítkovice v jeden z největších ocelářských gigantů v Evropě. Počet zaměstnanců dosáhl 9500 osob, produkce surového železa se zvedla čtrnáctinásobně.

Kromě rozvoje železáren se ale podílel i na rozvoji města. Realizoval projekt nového průmyslového města „Nové Vítkovice“, kde se jednalo o velkolepou výstavbu sídlišť, zajišťujících moderní bydlení pro dělníky, mistry i úředníky. Obytné budovy byly doplněny stavbami občanské vybavenosti, jako jsou jesle, školky, školy, závodní hotel, tržnice, jídelny, plavecký bazén s lázněmi a moderní nemocnice. Jeho přispěním byly vybudovány sady, postavena byla radnice a kostel, který nese na jeho počest jméno svatého Pavla.

Horní část baterií, kde se pohyboval zavážecí stroj + uhelná věž č. 1

Rozvoj technologií

Spolu s technickým rozvojem technologií se v první polovině 19. století začala přeměňovat i podoba areálu. V roce 1900 dochází k výstavbě nových koksových baterií soustavy Otto-Hoffman č. V a VI s koksovacími komorami s pěchovacím provozem. Uhelná věž mezi bateriemi byla postavena v roce 1929.

Nové pece baterií už využívaly regenerační ohřev spalovacího vzduchu, umožňovaly zachytit vedlejší chemické produkty a vytvářet přebytky koksárenského plynu. Stabilizovalo se místo výstavby koksárenských baterií v technologickém toku mezi dolem Hlubina a vysokými pecemi.

V návaznosti na nové koksové baterie vznikly nové chemické provozy na zpracování zachycených chemických produktů (dehet, benzol, fenol, amoniak a čpavek). Základní poloha baterií se zachovala až do současnosti. Technologie byla spolu s technickým vývojem obměňována. Dalším rozvojem prošly i vysoké pece s návaznými provozy a i důl Hlubina.

V roce 1911 byla uvedena do provozu moderní vysoká pec v místech dnešní vysoké pece č. 1. V dalších letech vznikají provozy navazující na provoz vysokých pecí – v roce 1922 se započalo s výstavbou plynojemu, v roce 1930 s výstavbou VI. Ústředny a dalších technologických objektů. Obdobným dynamickým rozvojem procházel i důl Hlubina výstavbou nové těžní věže, koupelen, kompresorovny.

Celkový pohled na komplex baterií s hasicí věží vpředu

PřIšlo znárodnění

Po druhé světové válce byl areál znárodněn a výroba železa pokračovala pod taktovkou státu. S koncem minulého století přichází v roce 1985 uzavření dolu Hlubina a v roce 1997 je ukončen provoz koksových baterií a výroba surového železa jako výsledek politického rozhodnutí o vytěsnění ekologicky problematické výroby koksu a surového železa z centrální části města.

Z celého mnohahektarového areálu v centru města se stala mrtvá, chátrající oblast bez výraznějšího zájmu tehdejšího státního podniku o další osud areálu. Po období lhostejnosti a bezradnosti přichází s novým stoletím nová naděje.

V roce 2000 je část areálu prohlášena za kulturní památku a následně v roce 2002 dochází k prohlášení za Národní kulturní památku „Důl Hlubina a koksovna a vysoké pece Vítkovických železáren“ s unikátně soustředěným technologickým tokem „uhlí–koks–železo“ na jedné lokalitě. V roce 2002 dochází k privatizaci státního podniku a z iniciativy nového majitele začíná hledání cesty pro nové využití areálu a jeho okolí.

Ojedinělý počin
Ostravské konverze industriální architektury jsou na evropské úrovni unikátní a srovnatelné snad pouze s památkou Hutě ve Völklingenu v německém Porůří, která je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Zejména je to konverze dolu Hlubina, vysokých pecí a koksovny Vítkovických železáren, dnes nazvána jako Dolní oblast Vítkovic. V časopise STAVITEL se publikování úspěšných ostravských konverzí věnujeme dlouhodobě. Dosud jsme představili v čísle 1/2015 konverzi Trojlodí Karolina, v čísle 9/2015 konverzi dolu Hlubina, 12/2015 Nástavbu vysoké pece – Bolt Tower a v čísle 9/2019 konverzi dolu Alexander.

Kromě hlavních osobností majících zásadní podíl na úspěšných konverzích, se kterými jsem měl možnost navázat kontakt a kterými jsou Ing. Jan Světlík, předseda představenstva Vítkovice Cylindres a.s. a Ing. arch. Josef Pleskot, AP Atelier Praha, je nutno připomenout minimálně Ing. arch. Naděždu Goryczkovou, GŘ NPÚ Praha; Prof. PhDr. Ing. arch. Miloše Matěje, Ph. D. et Ph. D., odborného a vedoucího pracovníka NPÚ, profesora Ostravské univerzity; Ing. arch. Evu Dvořákovou, specialistku pro industriální dědictví NPÚ Praha; Ing. Alexandra Zaspala, kastelána NKP Dolu Michal v Michálkovicích; Ing. Petra Koudelu, výkonného ředitele DOV; Ing. Lumíra Place, ředitele expozic Hlubina a Landek park, Ing. Jakuba Svrčka, ředitele Světa techniky DOV; Ing. Libora Jalůvku MBA a Ing. Ivanu Dronskou MBA, DIAMO s.p. a pochopitelně autora článku Ing. Milana Šramla – a to jsem ještě určitě na někoho zapomněl.

Hledání nové cesty

Toto hledání se utvářelo s různou intenzitou od roku 2002 až do roku 2009. Na konci tohoto hledání byl vypracován koncept „živého města“, založený na vzniku městské čtvrti se zaměřením na vzdělání a kulturu. Původní výrobní objekty byly navrženy k přeměně na nové funkce veřejného, kulturně vzdělávacího charakteru. Záměrem širšího urbanistického konceptu bylo plánovanou proměnu průmyslové oblasti propojit s navazujícími městskými částmi. Tím vznikl obraz urbanisticky sjednoceného města.

Zlomovým bodem pro naplnění vznikajících vizí bylo zařazení projektu „Zpřístupnění a nové využití NKP Vítkovice“ na Indikativní seznam projektů financovaných z evropského integrovaného operačního programu IOP, do kterého byla zařazena konverze Vysoké pece č. 1, přeměna plynojemu na multifunkční aulu a přeměna VI. Ústředny s unikátními plynovými dmychadly na výrobu větru pro vysoké pece na edukativní svět techniky.

Na jaře roku 2012 se zpřístupňuje nejdříve Vysoká pec č. 1, pak následuje zpřístupnění multifunkční auly a světa techniky. Pro další vývoj oblasti se jednalo o zásadní projekt, který ukázal, že vize živého města jsou životaschopné a že potenciál oblasti se může dále rozvíjet. Po úspěšné realizaci projektu IOP se otevřela cesta pro výstavbu doprovodné infrastruktury včetně napojení oblasti na městský dopravní systém, staví se energocentrum, nový svět techniky, velín Vysoké pece č. 1 se přeměňuje na návštěvnické centrum, na Vysokou pec č. 1 se nastavuje konstruktivistická prosklená nástavba s kavárnou a vyhlídkovou plošinou a celá oblast vysokých pecí a Hlubiny se propojuje „Jantarovou lávkou“.

Zatímco cílem regenerace území svázaného s výrobou surového železa bylo vytvoření městské čtvrti se zaměřením na vzdělání, cílem regenerace staveb na dole Hlubina byla kultura. Tento cíl byl naplněn v roce 2015 zpřístupněním areálu dolu Hlubina, kde z hornického městečka vznikla umělecká čtvrt s industriální atmosférou.

Koksárenská baterie z nadhledu

Došlo i na koksovnu

V celkové konverzi a revitalizaci Dolní oblasti Vítkovice přichází v roce 2016 na řadu projekt na zpřístupnění koksových baterií. Koksové baterie tvořily v základním technologickém toku výroby surového železa neopomenutelnou součást. V roce 2002 byla demontována technologie koksové baterie č. IV se zachováním betonové podnože a komínů. Baterie č. V byla zachována spolu s návaznými provozními celky včetně uhelné věže a komínů. Zpřístupnění koksových baterií se tak po konverzích vysokopecních provozů a konverzi dolu Hlubina stalo další prioritou.

Tak jako bylo primárním cílem konverze Vysoké pece č. 1 vytvoření autentické učebnice výroby surového železa při zachování jejího původního industriálního charakteru, tak i v případě zpřístupnění koksových baterií bylo primárním cílem vytvoření autentické „učebnice“ výroby koksu se zachováním původních industriálních hodnot.

Cíl byl naplněn: zpřístupněním komplexu bývalé koksové baterie číslo pět v květnu 2019. Vznikla prohlídková trasa, jejíž zpřístupnění stálo třináct milionů korun, zhruba jedenácti miliony projekt podpořil Moravskoslezský kraj. Celý proces koksování uhlí se skládal z vrchního zavážení koksárenských baterií zavážecím vozem plněným uhlím z uhelné věže, koksováním v komorách koksových baterií, ze kterých po úplném karbonizování uhlí následovalo vytlačování koksu pomocí výtlačného stroje do hasicího vozu, který odvážel koks do hasicí věže, kde docházelo k hašení rozžhaveného koksu vodou.

Předmětem návrhu a následné realizace bylo nahradit stávající havarijní stav celého komplexu koksových baterií jejich zpřístupněním. Součástí zpřístupnění byla obnova exteriéru a interiéru památky pro edukativní účely a zvýšení ochrany památky a jejího zabezpečení. Zpřístupnění doposud nepřístupné části Národní kulturní památky pro veřejnost se týkalo pěti objektů, které spolu s vlastní koksovou baterií tvoří technologický celek spojený s výrobou koksu.

Projekt těchto pěti objektů definoval jako: SO01 – Hasicí věž; SO02 – Ocelová konstrukce údržby zavážecího stroje; SO03 – Výtlačný vůz; SO04 – Hasicí vůz a SO05 – Plochy prohlídkové trasy. Projekt a následná realizace zachovaly v maximální míře stávající objekty, došlo k očištění jednotlivých objektů od vrstev suti, k odstranění zkorodovaných částí, uvolněných potrubních tras a kabelových vedení. Objekty byly vyklizeny, odstraněna byla náletová zeleň.

Navržená prohlídková trasa byla opatřena novým dřevěným propojovacím schodištěm mezi úrovní podlahy objektu údržby a trasou podél vlastních baterií, opraveny byly lávky, zábradlí včetně nátěrů a nově bylo realizováno oplocení v místech, kde to vyžadovala bezpečnost. Z jedné komory koksovací baterie byly odstraněny dveře komory pro edukaci vnitřku komor.

Celkový výraz zůstal

Celkový výraz objektů se nikterak nezměnil, šlo především o úpravy týkající se bezpečnosti užívání a zlepšení komfortu pohybu osob po nově vzniklé prohlídkové trase.

SO–01 Hasicí věž. Pod hasicí věží probíhal proces mokrého chlazení koksu v hasicím voze pomocí soustavy trysek. U hasicí věže se jednalo zejména o očistění a opravu původních nádrží na vodu včetně provedení nového nátěru, sanaci betonových konstrukcí, výměnu části ocelových konstrukcí a potrubí trysek, opravu původního zábradlí, odstranění uvolněných částí, vyčištění objektu od náletové zeleně, suti a nánosů. Podstatnou součástí byla výměna rozpadlého a pro prohlídkovou trasu nebezpečného dřevěného bednění hasicí věže. Nové dřevěné bednění bylo navrženo dle původní konstrukce.

SO–02 Ocelová konstrukce údržby zavážecího stroje. U ocelové konstrukce údržby zavážecího stroje se jednalo zejména o očištění konstrukce od náletové zeleně, suti a nánosů včetně mechu, rzi, o odstranění nefunkčních zařízení, elektroskříní, kabelů. Ošetřené byly paty sloupů antikorozními nátěry, opraveno bylo schodiště a zábradlí, podlahové konstrukce v obslužné interiérové části koksárenských baterií. Statické závady na ocelové konstrukci byly opraveny přeplátováním nebo vložením náhradních profilů.

SO–03 Výtlačný vůz. Výtlačný vůz se používal k obsluze baterie, pojížděl podél koksovací baterie na strojové straně a zajišťoval otevření a následné zavření dveří koksových komor. Dále vytlačoval koks z koksovací komory pomocí výtlačné tyče přes vodicí vůz do hasicího vozu. U výtlačného vozu se jednalo zejména o očištění výtlačného stroje od nefunkční elektroinstalace, odřezání poškozených a uvolněných plechů, doplnění plechů plošiny, doplnění zábradlí, opravu srovnávací tyče a celkové vyčištění od nánosů rzi a prachových vrstev

SO–04 Hasicí vůz. Jednalo se o speciál ně upravený železniční vagón sloužící k přepravě vyrobeného koksu pod hasicí věž. Pohyb vozu zajišťovala elektrická lokomotiva, tzv. Těrežka, která se nedochovala. Po uhašení koksu se vůz přesunul ke koksové rampě, kde byl jeho obsah vysypán a ručně dohašen. U hasicího vozu se jednalo zejména o jeho očištění od nánosů rzi a usazenin a základní konzervaci.

SO–05 Plochy prohlídkové trasy. U prohlídkové trasy se jednalo zejména o odstranění suti, nánosů rzi, uhelného prachu a odstranění uvolněných a zkorodovaných částí původních konstrukcí. Odstraněno bylo rovněž zkorodované a pro prohlídkovou trasu nebezpečné potrubí nad vlastními bateriemi o průměru cca 0,6 m s lávkou – dle požadavku Národního památkového ústavu bylo nahrazeno potrubím novým a to z důvodu zachování původní siluety koksárenských baterií. Odstraněna byla též náletová zeleň z přístupových tras a z konstrukcí koksárenských baterií, kde její kořeny již trhaly vyzdívky baterií.

Nově bylo opraveno a na některých místech nově instalováno zábradlí vč. nátěrů. Nově bylo navrženo osvětlení a bezpečnostní kamerový systém. Zpřístupněna a upravena pro prohlídky byla i suterénní část koksových baterií, kde jsou umístěné hořáky pro ohřev stěn komor, ke kterému se využívala směs koksárenského a vysokopecního plynu. Dilatační spáry v železobetonové konstrukci dráhy výtlačného stroje, po které vede prohlídková trasa, byly utěsněny a bylo tak zamezeno zatékání dilatačními spárami do stropních konstrukcí pod kolejovou dráhou výtlačného stroje, které způsobovalo degradaci betonových konstrukcí a jejich výztuže.

Stěny obvodového pláště uhelné věže byly částečně zazděny, tím bylo zamezeno zatékání a nežádoucím vstupům do uhelné věže. Uhelná věž a baterie jsou opatřeny ochranou sítí. Z uvedeného je patrné, že nešlo o žádné zásadní úpravy ani o konverzi baterií, ale o soubor úprav, jejichž výsledkem bylo bezpečné zpřístupnění celého technologického celku baterií.

Naplněním tohoto cíle došlo k zpřístupnění i třetího základního technologického toku výroby surového železa. Po konverzi Vysoké pece č. 1 s vytvořením autentické učebnice výroby surového železa tak byla vytvořena prohlídková trasa s autentickou učebnicí výroby koksu.

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*