Zajímavé stavby

Pět domů vytvořilo přívětivou čtvrť

Řevnice leží nad řekou Berounkou zhruba 25 kilometrů na jihozápad od okraje Prahy, z uživatelského hlediska v ideální poloze. Klady lokality byly využívány už za první republiky, kdy tu vznikla řada luxusních vil, sloužících jako letní sídla pro pražskou smetánku. Často se jednalo o díla renomovaných architektů, jako byl například Eduard Sochor, který je autorem hned několika zdejších významných objektů.

Investoři souboru bytových domů, mimo jiné sami obyvatelé Řevnic, se rozhodli vybudovat areál, který nejenže naváže na staré tradice a nabídne možnost bydlení v přírodě, ale i místo k setkávání při práci, kvalitní občerstvení a další ne zcela obvyklé aktivity. Tradice se projevily i při volbě názvu bytového souboru.

Corso Pod Lipami má jednoznačně historický nádech, zní však i lahodně a libozvučně. V tomto místě si nemohu odpustit malou odbočku. Úcta k tradicím sahá totiž v Řevnicích tak daleko, že ve městě například doposud existuje spolek Dělnická beseda Havlíček, založený v roce 1904. Jeho členové při slavnostních příležitostech oblékají stejnokroj, k němuž patří i čepice vydrovka jako v Prodané nevěstě…

Corso Pod Lipami
  • Místo: Řevnice, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad
  • Investor: 2Q, s.r.o.
  • Autor: Ehl & Koumar Architekti, s.r.o. – Lukáš Ehl. Tomáš Koumar, Alena Šrámková
  • Projektant: DELTAPLAN, s.r.o. – Pavel Štěpán
  • Dodavatel: Subterra, a.s., stavbyvedoucí Tomáš Hadáček
  • Dodavatel hrubé stavby: Pragis, a.s.
  • Plocha pozemku: 4185 m2
  • Zastavěná plocha: 1410 m2
  • Počet bytů: 44
  • Doba výstavby: 2016 – 2018
  • Celkové náklady stavby bez DPH: 200 mil. Kč

Cecilka, Otylka, Rudolf, Sylvie, Otakar = Corso

Již zvládnutí stavební parcely nebylo zrovna jednoduché. Nachází se v samém centru města a propojuje náměstí Krále Jiřího z Poděbrad s ulicí Pod Lipami, terén je však v horní části dosti svažitý. Jeho středem procházela na valu cesta spojující náměstí s nádražím, která s ohledem na intenzitu jejího používání musela být zachována. Napříč svahem naopak směřuje bývalé boční koryto řeky Berounky. Finální řešení proto vedlo k vybudování lávky pro pěší, čímž nová komunikace získala příjemný konstantní spád.

Bývalé koryto řeky vizuálně rozdělilo stavební pozemek na dvě části. Dolní sloužila jako zahrada, v posledních desetiletích značně zanedbaná, horní se nachází u náměstí. Technické označení jednotlivých staveb souboru vychází z tohoto základního dělení pozemku: v horní části jsou stavby označeny písmenem A, v dolní části písmenem B. Aby bylo romantičnosti celého projektu učiněno zadost, má každá budova vlastní název, což má mimo jiné vést ke zdůraznění její individuality. To byl ostatně jeden z hlavních cílů tvůrců areálu: postavit pět bytových domů s rozdílným vizuálním charakterem a rozdílnou funkcí vstupních podlaží.

Podle uvedeného schématu tedy vznikly tyto objekty (řazeno směrem od nádraží k náměstí): Cecílie – třípodlažní budova B2 s pultovou střechou a šesti byty, z nichž tři jsou mezonetové, v parteru je prodejna potravin; Otýlie – čtyřpodlažní dům B1 s oblou střechou, celkem devět bytů, z nich tři mezonetové, v parteru je provozovna kosmetiky; Rudolf – čtyřpodlažní dům A4, pět klasických bytů plus jeden mezonetový plus rehabilitace; Sylvie – čtyřpodlažní dům A3 s coworkingovým centrem v prvních dvou podlažích a osmi byty; Otakar – čtyřpodlažní dům A2 s barem, penzionem a čtrnácti byty (sedm mezonetů).

V seznamu není objekt A1, který vznikl přestavbou domu čp. 2. Tento dvoupodlažní dům je považován za jeden z nejstarších objektů ve městě a byl přestavěn na penzion s restaurací. Celou linii staveb směrem k náměstí uzavírá. Parkovací prostory jsou v podzemí objektů A2, A3 a A4, využívá se i krytých stání pod domem B1.

Variabilita nosného systému

Konstrukční řešení všech novostaveb vychází z jednotné myšlenky – vytvořit co nejjednodušší systém, který umožní co nejvyšší uvolnění dispozic bytů. Byla proto zvolena železobetonová monolitická kombinovaná konstrukce, která z tohoto pohledu nabízí nejvíce možností k rozvolnění nosného systému.

S ohledem na hydrogeologické podmínky staveniště s vysokou hladinou pozemní vody, která je navíc klasifikována jako agresivní, jsou budovy založeny na systému pilot, opřených až do předkvartérního podloží. Podzemní část byla řešena formou bílé vany. Tradiční problém, kdy svislé nosné konstrukce nad podzemním podlažím nenavazují na nosnou konstrukci nejnižšího podlaží (z důvodu požadavků na rozměry parkovacích prostorů v podzemí), byl vyřešen zesílením stropní desky hlavicemi nebo deskovými průvlaky.

Prostorovou tuhost nosné stěnové konstrukce nadzemní části budov zajišťují vertikální komunikační jádra a mezibytové stěny, které v propojení s monolitickými stropními deskami vytvářejí trojrozměrný konstrukční element.

Variabilita konstrukcí zastřešení je dalším charakteristickým prvkem nově vzniklého souboru staveb. Všechny střechy s výrazně rozdílným tvarovým řešením byly realizovány jako prutové soustavy s dřevěnými masivními krokvemi a ocelovými, případně dřevěnými vaznicemi. Jako střešní krytina u výrazně zakřivených střešních plášťů je použit hliníkový plech, vyskytují se však i tašky bobrovky a také ploché pochůzné střešní pláště v případě teras.

Hlavní schodiště v jednotlivých budovách mají prefabrikovaná schodišťová ramena, naopak v bytech jsou schodiště monolitická s dřevem obloženými stupni. K zateplení železobetonového monolitického obvodového pláště je použit kontaktní zateplovací systém (ETICS) s probarvenou vnější omítkou bílé barvy.

Stavba Corso Pod Lipami v Řevnicích získala titul Stavba roku 2019 za vytvoření skupiny přívětivých bytových domů se zajímavě koncipovanými komerčními plochami se zřetelem k urbanistickému řešení.

Procházet se pod lipami

Korzo. Skoro zapomenutá součást společenského života. V neděli dopoledne vyrazit ve slavnostním oblečení na náměstí, chodit kolem dokola a povídat si… Nebo odpoledne vyrazit do parku, sledovat kolemjdoucí, povídat si s nimi i spolu. Vidět, být viděn, být součástí života obce. Na to by už dnes jen měl čas málokdo, korzuje se ještě tak v tanečních, ale ani v koncertních či divadelních přestávkách ne. Procházení se vytratilo z našeho života. Jdeme odněkud někam, za něčím, za někým, jít se jen tak projít – to spíš jako sportovně rekreační činnost.

Škoda, tedy možná škoda, možná je někdo spíš rád… Samozřejmě že korzo bývala přehlídka šatů, vztahů a taky místo, které dávalo vznikat a dobře živilo místní klepy. Hele, s kýmpak to chodí ta Cecílie? Rudolf se otáčí za každou, Sylvie už neví, co by ukázala, Otýlie je tedy pěkně rozměrná s tím svým netradičním kloboukem a Otakar – ten otevírá náruč pro každého… Tak se může drbat v Řevnicích, na novém Corsu Pod lipami, na klikaté a stoupající uličce jen pro pěší. Lemuje ji pět domů, které mají ta půvabná starobyle znějící jména a docela dobře je vyjadřují.

Řevnice – staré sídlo, kdysi město s významným trhem, pak jen vesnice, pak městys a nakonec zase město, možná by zapadlo, kdyby se nestalo zastávkou na důležité železniční trati do Plzně. Vlak byl ovšem mocný pomocník, který místo otevřel světu, zvlášť Pražané brzy zjistili, že tu je krásně, že je tady řeka a také lesy, že prostě stojí za to sem jezdit za rekreací. Moderní doba však zastihla Řevnice poněkud spící.

Jako by se tu trochu zastavil čas. Jen máloco se stavělo, jen máloco nově přitahovalo. Už jen dojít od nádraží na náměstí byl kus cesty pěkně oklikou, pohodlné pro auta, ale ten, kdo přijede vlakem, by raději přímější a klidnější cestu… Až vzniklo Corso, podle přilehlé ulice a podle krásných stromů nazvané Pod lipami. Pět domů k bydlení a nejen k němu, domů poněkud rozverně k sobě otočených, všechny jsou přibližně stejně vysoké, jen čtyři patra, plus mínus. Tvoří sice ulici, ale nechtějí, aby byla rovná, ba nechtějí ani, aby byla přímá.

První od nádraží je Cecílie, která kromě bytů nabízí i prodejnu potravin, to kdyby se třeba někdo bál, že mu po cestě na korzu vyhládne… Cecílie je nenápadná, skromná, má pěkně pultovou střechu, jejíž sklon zdůrazňují svým tvarem velká okna v posledním patře, směrem k jihu se tváří skoro upejpavě s docela malými okny, která jsou chráněna vodorovnými slunolamy.

Za ní je lehce odkloněná Otýlie, která má vysokou zaoblenou střechu, okna snad ještě větší než Cecilka, i když i ona se k jihu uzavírá, tentokrát okny čtvercovými, řazenými do dlouhých pásů a opět chráněných vodorovně. I ona má v přízemí prostory ne k bydlení, tady jde o ženskou krásu v kosmetice. Už před Otylkou cesta mírně stoupá vzhůru, ještě mine Rudolfa, který se odklání, jako by nevěděl, má-li se přidat k Otýlii nebo až k Sylvii, váhá a díky tomu se korzo najednou zalamuje…

Jinak vypadá Rudolf trochu jako suchar, někde zapomněl čepici či klobouk – na střeše má místo toho krásné zahrady a terasy (pro byty posledního patra), uprostřed kouká jen malá nástavba nad schodištěm. Ani tady se v přízemí nebydlí. Cesta rovně vede jen k Sylvii, přitom míjí jednak vodní koryto, jednak stupňovité náměstí, které jako by bylo určeno k tomu, aby si tu při korzování v teplých dnech člověk sedl a jen koukal, co se děje. Sylvie má veliká okna převeliká, ukazuje, že v ní se nejen bydlí, ale taky se tu dá společně pracovat.

Díky Rudolfově váhavosti se cesta kolem Sylvie zatáčí, tady se korzo trochu zužuje, má vedle sebe starší hospodářské stavení, možná i proto má Otakar jinou barvu, proti bělosti předchozích domů je světle terakotový a kromě toho má bohatší půdorys, aby mohl vytvořit volnější prostor, kde své místo najde terasa kavárny. A tam už téměř vychází na náměstí; od něj ho dělí starší dům, který celé korzo zakončuje – nebo otevírá, to záleží na tom, odkud se vydáme, tady je restaurace a několik apartmánů jdoucích až do podkroví s krásným trámovím.

Byty v domech jsou rozmanitých velikostí, poslední patra jsou často mezonetová, a třeba hned první Cecílie má pro tyto byty krásné terasy schované do šikminy střechy. Možná nejmenší byty jsou v Sylvii. Již na první pohled je zřejmé, že byty nikde nemají balkony, jen velká okna zvaná francouzská. Zase díky tomu je tvar domů velmi jasný, exaktně vytvarovaný v přesných objemech – a díky tomu si spolu ty domy opravdu viditelně povídají a jejich diskuse je téměř slyšitelná.

Je to na první pohled možná jen další ulice, která obohatila komunikační síť Řevnic. Je to však ulice, která se přímo nabízí k tomu, aby se v ní jen tak procházelo, je klidná, přitom nabízí spoustu podnětů. Naše dnešní uspěchanost asi již korzování ve velkém neobnoví, ale tady si ho lze krásně představit.

Autorka textu: Doc. Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*