Zajímavé stavby

Trnitá cesta od sukna ke stavebním profilům

Historická budova firmy MATEICIUC vítá každého, kdo do Oder přijede po dálnici a ze směru od Nového Jičína. Továrna stála na stejném místě už v roce 1839. Je jedním z mála objektů ve městě, který je živoucím pamětníkem jeho proměn. Přežila války, změny majitelů i režimů, povodeň a nepochybně byla svědkem mnoha lidských osudů. Důležité je, že stále stojí a dává práci lidem, stejně jako v době jejího vzniku.

Areál firmy MATEICIUC stojí na strategickém místě, na kraji města. Původní majitelé toto místo zvolili patrně s ohledem na blízkost řeky, rybníků a náhonu. Dnes je výhodou polohy zejména napojení na dálniční přivaděč, který usnadňuje expanzi do celé Evropy.

Textilka z pol. 19. století

Historie továrny se začala psát už v první polovině 19. století. Její vznik ovlivnilo rozšíření průmyslové textilní výroby, ke kterému došlo po skončení slezských válek v 18. století. V té době v Odrách vznikaly první podniky většího měřítka.

Továrna byla založena Josefem Kazimírem Gerlichem. V roce 1856 se stává majitelem vídeňský tkadlec hedvábí Sebastian Waschka. Do roku 1848 se většina rakouských hedvábnických firem nacházela přímo ve Vídni. Naopak ve druhé polovině 19. století byla znakem tohoto odvětví decentralizace jednotlivých výrobních firem do okolních zemí monarchie, zejména pak do Čech a na Moravu. Tak přišel do Oder v roce 1856 i Sebastian Waschka a zavedl výrobu kloboučnické plyše.

V té době tvořila továrnu dvoupatrová hlavní budova s klenutým vjezdem, dále jednopodlažní vedlejší trakt, kůlna, přízemní masivní stavení zvané Cheed, poschoďová kotelna a přízemní strojovna, umývárna, komín a několik dalších skladů a kůlen. Koncem roku 1938 byl přechodně zastaven provoz, pokus o jeho obnovení v roce 1939 zmařila válka.

Socialismus nepřežila

V červnu roku 1941 přivezli nacisté do Oder na nucené práce v Optimitu ženy z okupovaného území. Jednalo se především o ukrajinské ženy a dívky, pro které postupně vznikl „lágr“ právě ve Waschkově textilní továrně. Firma „Sebastian Waschka & Söhne“ zaniká v letech 1946 až 1948 v rámci poválečných událostí.

Po válce se stala továrna jako německý podnik majetkem Československého státu. Továrna se vytápěla ještě ve 2. pol. 20. stol., když v ní byl velkosklad textilu. Na konci přelomového roku 1989 byla továrna už celé půlstoletí mimo provoz. Její stav odpovídal nenáročným potřebám oděvních firem, které v ní provozovaly velkoobchodní sklad.

Hlavní, nejstarší budova byla v havarijním stavu. Pravé křídlo, původně přízemní, mělo nově provedenou nadstavbu jednoho patra s plochou střechou. U první, dříve výrobní haly, nahradila sedlová střecha střechu šedovou.

Vrací se podnikání

V roce 1991 odkoupila firma MATEICIUC bývalou Waschkovu továrnu od Fondu národního majetku a zahájila v ní výrobu plastových trubek pro rozvody vody a podlahové vytápění. Noví majitelé k budovám kdysi textilní továrny přistoupili s úctou k odkazu předků a kladli důraz na zachování původního architektonického výrazu.

Firma MATEICIUC se rok od roku rozrůstala a zaměstnávala stále více lidí. V roce 1994 jich bylo 68 a hlavní výrobní sortiment tvořily zahradní hadice a plastové výlisky. O rok později došlo ke změně právní formy na akciovou společnost a byla zahájena výroba chrániček optických kabelů. V roce 1996 byla provedena náročná oprava střechy a výměna oken hlavní budovy. V přízemí byla zprovozněna jídelna a vrátnice. Na nádvoří začala růst hrubá stavba přístavby pravého křídla. Rok na to už továrna zaměstnávala 90 lidí.

V červenci 1997 zasáhla Odry povodeň a nevyhnula se ani areálu firmy MATEICIUC. Naštěstí nezasáhla původní objekty, ale škody napáchala. Výrobní sortiment se neustále rozšiřoval, například o korugované (rýhované) trubky. Vzhledem k tomu bylo nezbytné rozšiřovat i areál závodu, přibyly volné skladové plochy s asfaltovým povrchem a vybudovaly se vnitřní komunikace.

S příchodem nového milénia dostala nový háv hlavní historická budova, která je vstupní bránou do celého areálu. Revitalizací prošel i přilehlý park. Jeho středem protéká potůček s několika dřevěnými lávkami, který se vlévá do jezírka. Dominantou parku je dřevěný altán, kterému se ve firmě říká Sebastian, na počest zakladatele továrny Sebastian Waschka & Söhne. Původně stál v zahradě za jeho domem.

Dnes slouží pro firemní akce, svatby, rodinná setkání apod. Druhou stavbou v parku je chata Wilhelm, která nese jméno jednoho ze synů zakladatele původní továrny. Byla postavena v roce 2013 jako technické zázemí pro zmíněný altán Sebastian. Je zde, mimo jiné, bezbariérové sociální zařízení, prostor pro stoly, stoličky, nářadí.

Úcta potvrzena činy
Je skutečností, že od roku 2001 kdy jsme v červnu tohoto roku jako „Industriální stopy“ upořádali 1. Bienále Industriální stopy „Technické památky a konverze industriální architektury“ ve staré čistírně odpadních vod v pražské Bubenči, dnes Ekotechnickém muzeu, byl téměř jediným přístupem k objektům industriální architektury opuštěných výrobou buldozer, se toho dost změnilo. Nově začaly být respektovány technické památky, jako svébytný doklad vývoje společnosti. Bohužel dochází stále u mnoha výrobou opuštěných industriálních objektů k „buldozerové“ technologii.

Když jsme zahájili v srpnu roku 2014, ve spolupráci s dr. Jiřím Kučerou, publikování seriálu Industriální stopy v časopise STAVITEL, mající za cíl propagování příkladů konvertovaných industriálních staveb, opravdu jsme netušili, že ještě po více než šesti létech, budeme mít o čem psát. Právě proto nás velice těší, když se najdou investoři, kteří svůj vztah k technickým památkám prokazují v praxi.

Gratulujeme bratrům Mateiciucům, že nejen svůj vztah k industriálnímu dědictví v praxi potvrdili, ale že se jim podařilo zapsat jimi konvertované objekty za novou kulturní památku města Odry.

S pokorou k minulosti

Bratři Mateiciucové šli před čtvrtstoletím do velkého rizika, když si na bedra naložili rozpadlou továrnu. Stejně jako její zakladatelé jí věnovali pracovitost, podnikavost a úsilí a za krátký čas vrátili továrně život a zašlou slávu. Oba bratři mají, dnes nebývale vzácnou, úctu k odkazu našich předků, a tak se jim kromě prosperující firmy podařilo vybudovat také muzeum, kde by je nikdo nečekal.

Při vstupu do firmy na první pohled zaujme trámový strop a pečlivě zrekonstruované točité schodiště. Ve druhé výrobní hale jsou dochovány šedové světlíky, podepřené litinovými sloupy. Režné cihlové zdivo haly, dílen údržby, kotelny a komína nezapře dobu svého zrodu.

Na původním místě zůstaly rovněž dva parní kotle Tischbein z roku 1893 a 1896, včetně kolejí pro dovoz paliva a odvoz škváry. V jídelně jsou zachovány části konzol původní transmise, která dříve sloužila k přenosu pohonu strojů. V prostorách expedice, kantýny a schodiště jsou původní klenuté stropy.

Atmosféru zašlých časů dotváří dřevěný arkýř na pravé stěně hlavní budovy. Nová okna zachovala původní rozměr. „Přestože firma MATEICIUC a.s. nenavazuje svými výrobky na zaniklou výrobu hedvábí, ani společníci firmy nejsou potomky vlastníků továrny, cítí se být duchovními následníky firmy Sebastian Waschka & Söhne. Vede je k tomu úcta k vykonané práci předchůdců a snaha zachovat továrnu pro další generace ve stavu, jaký si tato továrna i město Odry zaslouží,“ říká Zdeněk Mateiciuc.

Rozhodnutím ministerstva kultury byl dne 23. dubna 2019 pod číslem MK 33420/2019 OPP prohlášen soubor bývalé továrny na zpracování hedvábí, firmy Sebastian Waschka & Söhne v Odrách, za kulturní památku.

Přidejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*