Zajímavé stavby

V čem spočívá krása nového paláce

Na nároží ulic Národní a Mikulandské v Praze byla léta v uliční zástavbě výrazná mezera, která se od roku 1966 využívala jako parkoviště. Po dlouhých peripetiích, řešících otázku kdo a co v tomto místě postaví, bylo vydáno stavební povolení na výstavbu hotelu. Brzy poté se však změnil investor, nový majitel se rozhodl na tomto místě vybudovat multifunkční objekt. Vznikl tak DRN, jehož estetika byla podřízena propojení dvou světů, barokního paláce a osmipodlažní novostavby.

Nový objekt souvisí se Schőnkirchovským palácem v Mikulandské ulici, jeho hmota vytváří zajímavou spojku mezi romantickou barokní stavbou a budovou paláce Dunaj z roku 1930 na Národní třídě. Architekt Stanislav Fiala pojal propojení dvou budov s výrazně rozdílným obdobím jejich vzniku jako prolnutí dvou světů.

Tuto myšlenku vnesl do celého objektu a spřátelením barokního paláce s novostavbou vytvořil inspirativní celek. Navázal také na pražskou tradici městských paláců, které přenášejí život z ulice do vnitrobloku. Nová budova v této hustě zastavěné lokalitě přináší osvěžení také díky zeleni, umístěné na střeše a na fasádě.

Základní údaje o stavbě
  • Autor: Stanislav Fiala
  • Projektant: Fiala + Němec, s.r.o.
  • Zpracovatel prováděcí dokumentace, stavebně-konstrukční část: Němec Polák, s.r.o.
  • Investor: SEBRE, a.s.
  • Dodavatel: Hinton, a.s.; stavbyvedoucí Ing. Ondřej Bielak
  • Vybraní kooperanti: Zakládání staveb, a.s. – podchycení historických objektů; Stavební geologie – Geosan, s.r.o. – provedení 24 vrtů pro tepelná čerpadla; Terracon, a.s. – plastické pojednání povrchu železobetonových stěn; BREMA, s.r.o. – technologie stropního vytápění/chlazení; Tesařství Šnajdr – rekonstrukce barokního krovu Schőnkirchovského paláce
  • Plocha pozemku, zastavěná plocha: 2200 m2
  • Obestavěný prostor: 70 585 m3
  • Užitková plocha: 11 598 m2
  • Celkové náklady stavby: 634 mil. Kč (bez DPH)

Propojení dvou světů

Estetika stavby je plně podřízena klíčové myšlence projektu – propojení dvou světů, barokního pětipodlažního paláce a moderní osmipodlažní novostavby. Již tato rozdílnost v počtu podlaží klade řadu architektonických a konstrukčních nástrah, zároveň však umožňuje vytvářet zajímavá a neobvyklá členění vnitřních prostor budovy (jen pro pořádek: plocha pronajímatelných prostor činí jedenáct tisíc čtverečných metrů).

Vizuálně se k propojení objektů využilo i ztvárnění uliční fasády, kde na římsy a nároží sousedních objektů navazuje síť zapečených nerezových pásků. Objekt charakterizují i průběžné terasy s pásy udržované zeleně, které osvěžují okolní prostor a jsou také praktickým prvkem pro údržbu domu.

Samostatnou a důležitou etapou stavby byla rekonstrukce Schőnkirchovského paláce. Vznikl v průběhu 16. až 17. století, kdy postupným slučováním menších domů vznikly dva objekty, které po roce 1673 vytvořily jediný celek. Další úpravy proběhly v první polovině osmnáctého století, poslední výraznou změnou (nástavba jednoho podlaží) palác prošel v roce 1911.

Složité poměry při zakládání stavby

Již založení budovy a realizace spodní stavby přinesly nutnost řešit řadu neobvyklých úkolů. Vybudování čtyř podzemních podlaží vyžadovalo podchycení dvorních křídel barokního paláce. Objekty byly proto sepnuty ocelovými táhly, východní křídlo společně se sousedními domy bylo podchyceno pomocí tryskové injektáže, dvorní objekty byly zajištěny mikropilotovými bárkami.

Tyto podpůrné konstrukce komplikovaly průběh realizace monolitických železobetonových konstrukcí spodní stavby až do dokončení stropu nad prvním podzemním podlaží a dozdění mezer mezi patkami původních pilířů a stropní deskou. Budova je založena na masivní železobetonové desce tloušťky 700 až 1000 milimetrů z vodonepropustného betonu, spodní stavba je realizována formou bílé vany s přídavnou bentonitovou izolací.

Konstrukční systém

Nosný systém objektu vytváří kombinovaná železobetonová monolitická konstrukce. Tvoří ji systém kruhových, případně oválných sloupů, stěn a obousměrně pnutých stropních desek s hlavicemi, lokálně byly doplněné ocelovými průvlaky a táhly. Prostorovou tuhost stavby zajišťují stěny kolem komunikačních jader a na hranicích se sousedními objekty.

Obvodové stěny spodní stavby mají tloušťky 300 až 400 mm, tloušťka vnitřních stěn se pohybuje od 150 do 350 mm. Ve spodní stavbě jsou použity kruhové sloupy průměru 450 až 600 mm nebo oválné sloupy rozměru 350 x 600 až 450 x 1200 mm.

U vrchní stavby se vesměs využívá kruhových sloupů o průměru 450, 500 a 550 mm, u ustupujících podlaží se vyskytují i sloupy šikmé. Stropní desky v podzemních podlažích mají tloušťku 220 mm s hlavicemi tlustými 280–320 mm, u horní stavby mají běžné desky tloušťku 210 mm s hlavicemi 290 mm tlustými.

Přechodové desky

Atypická je přechodová stropní deska nad prvním nadzemním podlažím. Nejenže vynáší konstrukci historických objektů, ale řeší i změnu modulace svislých nosných konstrukcí mezi podzemní a nadzemní částí budovy. Tloušťka této desky se pohybuje od 450 do 850 mm, použil se beton pevnostní třídy C50/60.

Vzhledem k požadavku zachovat rovný spodní líc desky vystupují hlavice a ostatní nutná zesílení nad její horní líc, což lokálně vedlo k potřebě realizovat extrémně tlusté skladby podlahových konstrukcí (maximální tloušťka skladby podlahy je 400 mm). V těchto případech se skladba vylehčila použitím cementové pěny s drceným polystyrenem. Charakter přechodové konstrukce má i stropní deska nad výrazně ustupujícím sedmým podlažím.

Konzoly s velkým vyložením byly řešeny pomocí kombinace průvlaků a ocelových táhel. Ve stropní desce nad druhým nadzemním podlaží je několik průvlaků, přenášejících tahové síly z konzoly předchozího patra a podporujících sloupy vyšších pater. Vyztuženy jsou ocelovými válcovanými profily HEM 550 až 700, vylehčeny zabetonovanými plastovými trubkami a mají zaoblený spodní líc. Bednění těchto průvlaků bylo složité a připomínalo tvar břicha velryby, takže se pro tyto průvlaky vžil název „vorvani“.

Krása betonů

Hlavní schodiště má rozpon devět metrů, jeho masivní konstrukce z 4% černého betonu je vylehčena plastovými trubkami průměru 125 mm. Strukturovaný černý povrch stupňů a mezipodest vznikl zbroušením 4mm povrchové vrstvy. Vizuální propojení staré a nové části stavby se realizovalo především pomocí betonů, takže kromě konstrukční funkce tu beton zastává i funkci estetickou.

Do bednění se vkládaly matrice, které po odbednění na povrchu betonových konstrukcí vytvářely plastické otisky prken, lan, kmenů stromů, cihel, prejzů, dveřních zárubní a dalších podobných prvků, které byly získány při rekonstrukci barokního paláce. V posledním podlaží jsou stěny a strop z modrého a bílého betonu, připomínajícího oblaka.

Celkem bylo na stavbě zpracováno zhruba 9000 kubických metrů betonové směsi, ať již ve formě betonů vodostavebních, pohledových, samozhutnitelných nebo i barevných – ty se dodávaly ve dvanácti odstínech.

Výstavba objektu DRN je příkladem mimořádně kvalitní spolupráce investora, architekta a generálního dodavatele stavby, dané schopností a odvahou experimentovat a bavit se radostí z dosaženého výsledku.

Multifunkční budova DRN v Praze na Národní třídě získala v soutěži Stavba roku nejenom titul za vytvoření
výrazně zelené administrativní budovy v centru Prahy se zřetelem k ojedinělému propojení starého a nového v jednom celku, ale i Cenu primátora hlavního města Prahy.

Trs trávy pro radost…

Jsou domy pro radost a potěšení. Domy, které těší diváka, návštěvníka i toho, kdo v nich žije. Domy, které jsou plné radosti, kterou pak kolem sebe rozdávají na všechny strany – a je samotné to velmi těší. Přesně takový je DRN. Tedy tak to všichni píší, ovšem na otázku, co to znamená „DRN“, dává architekt klidně samozřejmou odpověď – no to je takový trs trávy i se zeminou kolem kořenů…

Drn na Národní třídě je přesně takový kus trávy, posazený mezi paláce této honosné třídy. Je k sousedům ohleduplný, bere v úvahu jejich výšku, jejich členění pater, vztahuje se k nim s úctou, ale po svém. To nároží, které tolik let sloužilo jako parkoviště, a zdálo se nezastavitelné, si počkalo na svého architekta a stalo se ozdobou města.

Na Drnu je znát, že vznikal (samozřejmě těžce), ale s radostí. Což je ostatně pro stavby Stanislava Fialy charakteristické. Radost z tvoření, radost ze stavby, radost z objevování nových přístupů, nových detailů, radost z překvapování a stejně tak radost z kombinace starého s novým. Drn je novostavba, která „pod svá křídla“ vzala sousední barokní palác.

Tomu pomohla prokouknout, oživit si svou původní krásu – a to, co přitom muselo odejít, nešlo na skládku, ale do novostavby, jíž to dodalo zábavnou rovinu – prejzy poskládané do betonu, kombinace betonu a starých cihel, využití starých trámů v novém duchu, své místo tu našel i kus úchvatného velkoformátového grafitti z původní čelní stěny (který bohužel je momentálně ukryt za sádrokartonem nového nájemce).

Nejde jen o radostné znovupoužívání starého, ale i o nevšední práci s novým. Beton jako okouzlující přirozený stavební materiál, který se v rukách nápaditého architekta mění v materiál výtvarný. V betonových stěnách lze nalézt otisky dřeva, nově tvarované obrysy stromů, nové malby a svérázně negativním reliéfem vytvarovaná čísla podlaží. Staré kamenné stupně na nové betonové schodnici.

Zábradlí z ocelové síťoviny a infrastrukturu vedenou po povrchu v zábavně (ovšem zcela logicky) vedených trubkách. Někde se strop rozhodl, že by se mu líbilo, aby byl vyklenut – a dostal k tomu příležitost, vždyť proč má být betonový strop jen rovný. V barokním paláci se ke slovu dostaly dochované a odkryté záklopové stropy, některé s malbami a některé prostě jen s krásným starým dřevem. Někde jsou zachovány malby na stěnách, které však nejsou doplněny, ale zůstaly přiznány někde jen v sondách a někde jen v nalezených vybledlých barvách. Nerestaurované, ale konzervované. Zachycen je v nich běh času.

Samostatnou kapitolu Drnu tvoří podzemí. Má dvě části. Jedna je pro auta. Do ní se vjíždí z boku tunelem, který má poněkud ďábelský charakter díky velkoprostorové malbě Patrika Hábla. A pak už je zase jen radost vtipných detailů – pneumatiky na stěnách u parkovacích stání pro návštěvníky, otisky chodidel ukazující cestu k výtahům, detaily vedení kabelů po stěnách a asi nejpůvabnější jsou otisky dlaní stavebních dělníků, doprovázené otisky jejich pracovního nářadí.

Druhá část je věnována restauracím, v ní jsou očištěné původní sklepy a jsou zde vymodelovány nové restaurační provozy. Těch je také hojnost v přízemí i na nádvoří, v jehož středu zvolna roste kovový strom (provázený živou vistárií) – to místo je od prvního okamžiku přitažlivé, neustálé plné lidí; pro ně tu v samém centru města vznikl tak nějak samozřejmě přívětivý prostor.

Název Drn není náhodný. Z ulice stavba zpočátku vypadala jako tradičně skleněná kancelářská budova (no, tak moc tradiční ne, její tvar měkce modelující nároží, stejně jako ne zcela pravidelné ustupování směrem vzhůru dávaly od počátku tušit, že tady se architektura ani náhodou nebude včleňovat do zažitých klišé), před fasádou poutaly pozornost proplétané, ohýbané kovové konstrukce, které napovídaly, že po nich se potáhne zeleň, někde se bude pnout vzhůru a někde splývat dolů.

A tak tomu už po roce od dokončení je. A z nádvoří je vidět, jak tady Drn obklopují terasy, ne sice moc hluboké, ale přece jen dostatečné, aby na nich byly řady tulipánů nebo velkorysé trsy ozdobné trávy. Terasy se směrem vzhůru mírně rozšiřují, z této strany poskytují baroknímu paláci skutečně ochranu. A úplně nahoře je zahrada, která nabízí jak klidná zákoutí, tak exkluzivní výhledy na Prahu.

O Drnu by se dalo psát ještě dlouho. Ta stavba nikde nenudí, všude přátelsky baví – a nikde se nevnucuje. Zarputile nevšímavého návštěvníka nechá v klidu, zvídavému poskytuje přehršel půvabných prožitků. Drn byl donedávna jen shluk trávy se zeminou. Nyní je Drn v Praze ojedinělou architekturou, příkladem toho, jak se má stavět v centru Prahy. Vlastně – jak se má navrhovat architektura, jak se má stavět architektura.

Přidejte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*